Abstinent Zdeněk | Debakl 2.

Debakl 2.

Debakl druhý ve fázi - alkohol mi už nepomáhá

Hromadící se problémy (změny zaměstnání, nutnost samotného pití, finanční problémy, děti a sebelítost)
Ulice (pálení mostů - půjčování peněz od přátel, podvody, krádeže, kriminál, úmrtí maminky)
Vlastní řešení + hromadící se problémy (nová práce, nové prostředí, rodiče, postupné pití, výpadky, 53 výpověď)
Ulice (jedna paní, sběr papíru a železa, spaní na hřišti, alimenty, kriminál, úmrtí tatínka)
Už konečně pořádné řešení (návrat do Havířova)

Hromadící se problémy
1. U rodičů to bylo zpočátku fajn. Sehnal jsem si zakázku u SW firmy na analýzu jedné menší firmy. Práce byla na šest měsíců a fakturace vždy po předání dílčích částí podle harmonogramu, který jsem si určil sám. Život bez problémů, ale chyběla mě hospoda, kde bych se mohl vypovídat. Přesněji řečeno vykecat. Rodiče měli ve všem jasno a můj další život přesně nalajnovaný. Prý se nemám bát. Děti, až budou větší, tak to pochopí. Problém byl v tom, že jsem to nechápal já. A tak jsem si sem tam si hospody odskočil. Moji veselou opilost jsem vysvětli tím, že jsem pil se svým šéfem ap., což rodiče tolerovali.
2. Pak přišla miliónová zakázka. Přes své pořád dobré reference jsem se pro jednu SW firmu do konkurzu přihlásil a vyhrál. Potěšení pro mě bylo, že jsem porazil i své přátelé z dob, kdy jsme začínali. Bylo tam práce jak na kostele a tak jsem jen předával analýzy a fakturoval a vůbec jsem si nevšiml, ani mé rodiče, že piji vlastně každý den. Navíc rodiče, když jsem byl doma, tak si mohl vypít kolik chtěl. Jednou za měsíc při fakturaci jsem jako chlastal se šéfem, a moje opice byla zase omluvena.
3. Při jednom měsíčním výpadku jako "se šéfem" jsem propil všechno. Pil jsem do mrtva. Rodičům mě předával taxikář. No nic. Řekl jsem si druhý den. Musím se postarat. Nemám za co pít. Rodiče by mi kdykoliv koupili flašku, ale doma se mi už vůbec nechtělo opíjet. Už jsem nechtěl poslouchat povídání, že dělám dobře, pokud se jedná o mé děti, když já jsem byl bytostně přesvědčen, že jednám špatně. Další práci jsem nestihl, kvůli chlastu a tak došlo k tomu, že jsem neměl co fakturovat. Jednou, když jsem šel do práce, došlo mi, že se už zpátky k rodičům nevrátím. A stalo se.
Ulice
1. Na ulici jsem nebyl poprvé a tak jsem si začal shánět obživu hned jak jsem uměl. Kradl jsem chlast v Ostravě a okolí. Zajistil jsem si odběr a vždy jsem si nechal i pro sebe a na ráno. Abych byl provozu schopný. "Bydlel" jsem ve Vítkovicích v jedno domě určeném na demolici. Přátelil jsem se s Otíkem a tak slovo dalo slovo a vyrazili jsme vlakem po stopách našich přátel.
2. Znal jsem dost lidí, kteří pro mě pracovali a jak jsem zjistil, rádi mi i finančně pomohli. Otík se do toho pustil taky a tak jsme si užívali výletu po Opavě, Zlínu, Přerově, Kopřivnici ... a bylo mi jedno, co si pomyslí, když jim to nevrátím. Nehodlal jsem se už vrátit do normálního života a tak jsem věřil, že je už nikdy nepotkám.
3. Tak nějak se to za pár let nasbíralo. Přidali se i alimenty, které jsem neplatil. Že po mě je vyhlášeno celostátní pátrání jsem se dozvěděl na nádraží ve Vítkovicích. Odvezli mě rovnou na Krajzák do Ostravy. Cela v suterénu, tři postele na sobě a to dvakrát, francouzák (WC) v rohu. Takže nás na 5x3 metry nás bylo šest. ... blíže na stránkách Živá kniha bezdomovce.
Vlastní řešení
1. Po výkonu trestu, kde jsem rok dělal i Barákovýho, jsem se rozhodl, že už Nikdy více. Ubytoval jsem se na Naději v Praze v ubytovně na Žižkově. Musel jsem něco dělat, abych mohl ubytovnu platit. Začal jsem pracovat prodávat zboží po Praze. Za občanku jsem ho nafasoval, odpoledne jsem zbylé vrátil a po vyúčtování jsem dostal na ruku hned peníze. Každý den. OK. Ale moje euforie mě opustila. Přestalo mě bavit otravovat lidi. Seznámil jsem se z Karlem, který také začínal znovu a ten mi sem tam taky něco dohodil. Nakonec mi sehnal i práci. Pil jsem málo.
2. Nastoupil jako provozní programátor pro jednu marketinkovou firmu v zámečku Dobřejovicích u Prahy. Bylo to skvělé. Po dvou měsících mi přišla na plat exekuce z Finančního úřadu. Dluh na daních. Musel jsem si přivydělávat o víkendech. Karel mi sehnal doučování SW u svého bratra v Praze Na příkopě. Dobřejovice jsou hned vedle Průhonic a mezi nimi je zámecký park. Zezadu je vstup volný a tak jsem byl každý den po práci v parku, a že mám sebou půllitra rumu, mě přišlo úplně normální. Bylo mi krásně. Každý den. Nijak jsem ani neodsuzoval tu skutečnost, že jsem se nemohl dočkat odpoledne a tak jsem měl flašku v dolním šuplíku svého psacího stolu. Po procházce jsem se stavoval ještě do hospody Na hřišti na večeři a na pivo. To už jsem spával na zámečku.
3. Sem tam jsem zavolal domů do Havířova, abych slyšel rodiče a zavěsil. Jednou mě táta odhalil a oznámil mi, že maminka zemřela. Jel jsem do Havířova. Zašli na hřbitov a vypadalo to, že fungujeme zase jako rodina. Táta se chlubil, že pracuji v Praze, a já jsem byl hrdý na to, že jsem se dokázal postavit na vlastní nohy. Od té doby jsem tam jezdil pravidelně. Až jednou, když jsme zase s tátou popíjeli, jsem se dozvěděl, že by mě klidně vyměnil za deset tisíc. Chtěl jsem mu je dát. Místo toho jsem jen pil a pil.
4. A pak to přišlo. Nebyl jsem v práci tři dny. Prostě jsem chlastal a chlastal. A vůbec jsem si neuvědomoval, kam směřuji. Cítil jsem se nepostradatelný za ten rok práce a tak si to můžu dovolit. Udělal jsem pár dobrých věcí. Ale, můj šéf i ředitel byl jiného názoru. Moji spolupracovníci mě omlouvali a zastávali se mě. I přes průsery, které se mezi tím nasbíraly. Za ten rok jsem byl třikrát "Okradený". To proto, že jsem vše prochlastal a potřeboval jsem pomoc. Padesát trojku jsem přijal, smířený s osudem. Šel jsem na ubytovnu do Satalic a odnášel jsem si z práce vše, co se dalo zpeněžit.
Ulice
1. Musel jsem pít. Zůstal mi jediný příjem z doučování SW. Jednou jsem popíjel v Holešovicích a tam jsem se seznámil s jedním rozpitým pánem. Prý má privát pro cizince a doma peníze a pití. Bylo to trochu jinak, ale spal jsem na privátě. Ten dům byl jeho přítelkyně. Byla bez práce a tak jsem ji sehnal práci u své bývalé firmy v telemarketingu. Vedle mě na privátě byl také ubytován jeden zelinář, který měl dost peněz, ale neměl s kým pít. To bylo fajn. Doučování skončilo, privát skončil....
2. Bloumal jsem po Postřelmově a zjistil, že kontejnery s papírem jsem otevřené. Našel jsem sběrnu a byly penízky. Přespával jsem na Jižním městě kousek od metra na záhonku obklopen okrasnými tůjemi. Toto mi moc nevyhovovalo a tak jsem začal hledat lepší místo. Dole pod Jižním městě byly staré opuštěné plantáže rybízu .... a nad nimi Baseballové hřiště. Pozorovatelny byly sice pod úrovní země, ale byly chráněny ze tří stran a byla tam lavička. OK. Vydržel jsem tam celý rok, a vydržel bych tam i déle. Kdybych platil alimenty. Ale místo toho šup, zpět do kriminálu. Zase jeden rok pod střechou.
3. Můj obhájce byla šikovná paní a začala shánět společenskou záruku. A tak zjistila, že mi tatínek umřel. Nebyl jsem na pohřbu maminky ani tatínka. Uvědomil jsem si, že Havířov je už pro mě Volné město. Už nebudu nikomu dělat ostudu.
Havířov - a tady začíná už moje třetí a poslední část alkoholické kariéry (viz dále).

Zamyšlení nad Druným debaklem.

Tak tento příběh už není jen tak obyčejný. Vidím tam vyloženou sebedestrukci. Dovolím si proto krátké zamyšlení a zhodnocení svého životního příběhu tak, jak to vidím už dnes z pozice abstinenta.

Hromadící se problémy
1. Návrat k rodičům byl pohodlné řešení. Měl jsem tam všechno. Bydlení, stravu i prostor na pití. Začal jsem však vést dvojí život. Ten podle maminky a pak ten svůj, mezi lidmi. A toto je v běžném životě vždy špatné v jakékoliv podobě.
2. Své cíle jsem opustil. Původně jsem si chtěl zařídit byt a osamostatnit se ať mají děti kam jezdit. Ale úplně jsem rezignoval. Mohl jsem chlastat a rodiče mi pořád klepali na rameno, jak jsem dobrý. To je pastva pro alkoholika.
3. Stupňující se dávky jen potvrzovaly, že jsem alkoholik. Ale mě se vůbec nechtělo léčit. Můj cíl byl: Zbytek života propít. A tak naplnit svůj prázdný život. A to jsem ani netušil, do jakého nového dobrodružství jsem se pustil.
Ulice
1. Jako první jsem se vrátil k rychlé obživě. Zlodějna. Je to zajímavé, ale šlo mi to dobře. Říká se, že příležitost dělá zloděje a tak jsem chodil a hledal obchody a markety, kde ta příležitost byla. Někde jich bylo habaděj. A vzhledem k tomu, že jsem měl rád společnost, nebyl jsem lakomý a rád hostil soukmenovce bezdomovce. A tak jsem byl přizván k "bydlení" do Vítkovic.
2. V rozpoložení alkoholu mě napadla myšlenka, že mi dost lidí něco dluží. Za mé služby nebyla žádná protislužba a tak jsem si řekl, že jim dám šanci to napravit. Můžou mi půjčit peníze. A taky jo. Půjčovali. Pálil jsem mosty s pocitem dobře vykonané práce a s nadhledem, "Však já vás už nikdy potřebovat nebudu", jsem si spokojeně vychutnával své cestování s flaškou v ruce.
3. Vše má svůj konec. Je to zajímavé. Ale že půjdu sedět jsem si ve svých 40ti letech vůbec nepřipouštěl. Byl jsem si jistý, že mě nechytnou a tak je to vyřešené. Že existují samosoudci a rozhodnutí bez přítomnosti jsem netušil, že můžu být celostátně hledaný kvůli nástupu výkonu trestu mě vůbec nenapadlo. A bylo mi to jedno. Žil jsem ze dne na den a jen jsem si chtěl užívat.
Vlastní řešení
1. Zajímavé je, že když jsem měl málo peněz, pil jsem málo. Až nedávno jsem se dozvěděl, že existuje alkoholik "hladinkář". Pouze jsem si udržoval svoji hladinku a to mi stačilo. Stejně jsem cítil, že potřebuji víc. Můj sen o pravidelném příjmu a pravidelném pití se začal plnit. Těšil jsem se na první výplatu, která skončila tím, že mě "Okradli". Je to trapné, ale musím přiznat, že u alkoholika velice běžný způsob, s kterým se setkávám v běžném životě kolem sebe. Když to slyším, musím se upřímě pousmát. Jaký jsem to byl vůl.
2. Chlastání v přírodě je nádhera. Už v Havířově jsem chodil Jako do lesa na procházky spojené s návštěvou hospody U Šimaly a plácačkou rumu nebo vodky v bundičce. Teď jsem nebyl žádný troškař. Rovnou půllitr, abych se mohl zdržel a kochat se. Smutný osud, ale jsem romantik a tak mě to naplňovalo. Bohužel.
3. Návštěvy otce v Havířově byly zpočátku hezké, ale postupně se měnily ve stereotyp. Táta se opill a pak brečel za maminkou "Aničko, co jsi mi to udělala". Když jsem jel za ním do nemocnice, abych ho vykoupal, uvědomil jsem si, že furt pije a až nemůže, tak ho na interně dají dohromady a pak zase pije. Špatný konec. Jeho alkoholismus jsem si uvědomoval. Neodsuzoval jsem ho za to. Dopadnu stejně a byl jsem s tím smířen.
4. Opět se potvrdila stinná stránka alkoholismu. Alkohol mě zase ovládl celého. Postupně se zvyšováním dávek to vedlo pouze k jednomu konci. Vyhazov z práce. Byl to brácha od ředitele, který mi řekl. "Takového alkoholika jsem ještě neviděl." Když jsem měl vypito, tak jsem oslovoval všechny spoluzaměstnance podnikovým mailem v domnění, že mě pochopí. No ty bláboly, to je hrůza. I dnes mi to sem tam připomenou opilci, které potkávám. Fandí mi ve střízlivosti, ale sami s tím seknout neumí. Stejně jako já.
Ulice
1. Je zajímavé rčení, že alkoholici mají štěstí. Ale tomu tak bylo i v prvním debaklu a bylo tomu tak i v druhém. Žena s bydlením. Jo na tom privátě v rodinném domku mi bylo fajn. Do té doby než jsem pochopil, že už není na co si hrát. Už jsem svůj repertoár vyčerpal a zelinář se začal ošívat, když jsem s ním chtěl jít bez peněz na pivo. Smutné konstatování. Bylo třeba vypadnout. A tak jsem se vypařil.
2. Zajel na opačný konec Prahy, vlez do hospody, jedl a pil a pak vtipně odešel. Nebo jsem se nějak domluvil s vrchním, nebo s policajtem. Jo byl to takový stereotyp. Krást v obchodem jsem si už netroufal. A tak díky náhodě jsem se začal živit sběrem novin. Paní ve sběrně byla ráda, že mě má. Každý den minimálně 100 kg novin. V zimě mi dala rukavice a vůbec mi sem tam něco dala a pomáhala. Líbilo se mi, že se mě na nic nevyptávala. Stal jsem se zase Hladinkářem. Našel jsem si svůj Bufetík na Opatově u Metra a tak jsem měl i s kým pokecat.
3. To že mám problémy s alimentama jsem věděl už v práci. Jezdila za mnou policie, která to vyšetřovala. Měl jsem pocit křivdy. Byl jsem na manželku zlý, že zmanipulovala děti, a místo na sebe jsem byl i zlý na své rodiče, že mě také zmanipulovali. Sebelítostí jsem překypoval a tak neplacení alimentů jsem chápal jako srovnaný účet. Bylo mi už jasné, že si mě policajti někde najdou a šoupnou do kriminálu. Ale stejně jak minule jsem to šikovně oddaloval. Po výkonu trestu jsem úmrtí svého otce cítil jako znamení. Konečně můžu do Havířova.

Poznámka pod čarou

Debakly se snažím popsat podrobně proto, aby jste si všimli, že teorie, jak se stát alkoholikem, je podložena praxí. Tedy prosím, berte tyto stránky váženě a pokud vám někdo řekne, že "kecám, žvaním, pindám ...." nebo sluště, že přeháním, tak vás ubezpečuji, že ani v jednom bodě. Spíš jsem ubral a nechal jsem si něco do Živé knihy bezdomovce.

Myslím si, a k tomu je to určeno, že ten kdo má problémy s alkoholem se tu najde, nebo ho tam může najít jiný čtenář, který je jeho přítelem. A pokud ještě ne tak tu je Debakl 3 - na doraz. Když už, tak už. I tak se to dá říct. Dnes vím, že se nechat unášet chlastem stále dál a dál z debaklu do debaklu je pěkné svinstvo.

Pokud to můžete zastavit už tady, tak to udělejte. Nebo si přečtěte, co jsem si ještě prožil.